,,Nemůžeš-li dosáhnout nebe,rozpoutej peklo..."- z knihy Neviditelný 

Část života- vylívání srdíčka

4. prosince 2016 v 10:16 | Claudia

Lidé nebo spíše dnešní generace, se snaží brzy dospět. Mezi nimi jsem i já, i když si občas pustím, nebo někde slyším písničky co jsem poslouchala v dětství. Snažím se myslet jako dospělá, ale občas je to na můj věk přehnané. Na dětství však nemám hezké vzpomínky hlavně kvůli škole. To je zásadní věc v tom, že bych ty roky dětství vrátit nikdy nechtěla. Jsem tichá a uzavřená. Pořádně komunikovat na úrovni jako děti v mém věku jsem začala, až ve školce. Tam jsem totiž mluvit musela. Ale i tak, pro mě bylo hlavní to, vzít si papíry a pastelky. Malovat si někde osamotě, kde nikdo nebyl. Dělalo mi problémy, zeptat se na cokoliv. Byla jsem jiná a proto se se mnou moc dětí nebavilo. Mě to ale nevadilo... Největší utrpení však bylo to, něco přednášet. Ať už básničky, tak i vše spojené s vystupováním. (před rodiči, později u zápisu do školy, atd...) Když bych přeskočím ty tři roky, kde se nic víc už nedělo... Navázala bych na první třídu. Nedávno se nás učitelka ptala, na první dojmy z nového prostředí. Dodnes si pamatuji, že plno dětí bylo nadšených. Stály s rodiči a pořád se ptaly, když si konečně budou moct sednout do lavice. Moje máma ani táta se mnou nebyli. Neměli čas. Máma musela do práce a táta, ten už byl v práci dávno několik hodin. Když jsem z šaten došla ke třídě, málem jsem se rozplakala. Měla jsem strach a chtěla jsem utéct. Moje představy, nebyly o tom, že budu sedat každý den do lavice, ke kupě 25 lidí. Bylo jich moc... Seděla jsem s nějakou holkou. Nemluvila jsem s ní. Ona však chtěla mluvit. Nemohla jsem... No a jelikož jsme byli poskládaní z tříd co byli ve školce, dost dětí se se mnou nebavilo. Časem, asi v pololetí nás učitelka přesadila. Protože se hodně z nich bavilo. Seděla jsem s jedním klukem. No a jelikož jsem se nikdy s kluky nebavila, výjimka nebyla ani zde... Nevím proč, ale z kluků jsem měla vždy strach více, než z holek. Což mi zůstalo do teď... Když utekla první třída a začali jsme chodit do druhé třídy. Nastoupila jsem i do družiny. Bylo to opět to samé, když byl volný čas, četla jsem dětské knížky, kreslila si. No a když byl čas, kdy jsme všichni vyráběli, vyráběla jsem. Nikdy však nebylo nic tak speciálního na tom, že jsem pořád byla uzavřená. Zapomněla jsem říct, že doma jsem to taky neměla zrovna lehké. Nešlo mi učit se a to hlavně matiku, se kterou mám problémy i teď. Rodiče se na mě zlobili a vždy o mě zlomili několik vařek. Měla jsem modřiny po celém těle. Jednou teda máma přestala, ale otec u toho zůstal. Takže, buď jsem dostala pár pohlavků, nebo několik ran, ať už páskem nebo vařekou. S tím jsem nic dělat nemohla. Máma se mě občas zastala, ale otec, ten jí jednou zlomil ruku a podruhé dal pěstí do nosu. Přímo před mýma očima. Kluků a hlavně dospělých jsem se začala bát. Když se teď přesunu do 5. třídy, protože do té doby se nic nedělo. Tak se začalo dít to, že mě šikanovali. Házeli na mě krádeže, lhali o mě... Všichni uvěřili těm dvěma... Lezli mi do kabele, brali mi svačiny... A já se ocitla úplně sama. Nezbyl mi nikdo, ani to málo těch, co se se mnou dříve aspoň trochu bavili. Když jsem chtě přestoupit, mamka mi řekla, že je to blbost. Jednou zašla do školy a řešilo se to. Další dny jsem měla ve škole peklo. Smáli se mi, bili mě, atd... Naštěstí byl konec roku... Šestou třídu jsem už nezvládala... Začali mi všichni nadávat na internetu. Byla jsem pro smích všem ve vyšších ročnících. Dostávala jsem facky a házeli po mě židle... Když to tak vezmu, takto to šlo až do 7 třídy. V osmé třídě, se to trochu uklidnilo. Abych však nebyla předčasně šťastná, začali se mi smát za moji postavu. Doma už si ze mě dělal srandu i táta. Měl různé poznámky, atd... Když jsem to slýchala každý den. Začala jsem přemýšlet. "To jsem vážně tak tlustá?" A začala etapa, kdy jsem skoro nejedla. Pila jsem jen vodu a do konce prázdni, jsem zhubla. Když jsem pak nastoupila do 9. třídy, všechny poznámky na moji postavu, téměř zmizeli. (je jasné, že sem tam se někdo ozval, ale to jen málo) Byla jsem ráda, možná to, ale bylo tím, že všichni měli jiné starosti. Byla jsem ráda, protože poslední rok základky, byl jediný fajn... Ale to, co se děje doma, zatím neskončilo. Můj otec mě tedy nebije už tolik, ale občas mu ruka ujede. Spíš mě už jen slovně uráží. Jenže já to neřeším, jsem na střední mám skvělou třídu. Dokonalé spolužáky a hlavně úžasného přítele, který mě podporuje a je tu pro mě. (A to mi otec říkal, že si nikoho nenajdu...) Našla jsem a nikdy nehodlám nechat odejít. No tím chci říct, že raději budu brzy dospělá, než dlouho malá a hloupá. Ve světě, který je zlí... Přece jen, k dospělým se dospělí chovají podobně. K dětem se vždy přistupuje nespravedlivě. A můj názor, nikdo nezmění...

Doufám, že se ti článek líbí a ahoj! :-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
ahoj :+)